Klub chovatelů vyandotek

 

60 LET HISTORIE KLUBU CHOVATELŮ VYANDOTEK

1961 – 2021

 

„V ČSSR jest velký počet chovatelů vyandotek všech velikostí, velkých plemen i zakrslých. Obliba vyandotek mezi našimi drobnými chovateli stále roste, pořizují si jejich chovy stále noví chovatelé, mající o toto plemeno neobyčejný zájem. Svědčí o tom poptávky a to jak po hotovém plemenném materiálu, tak i po násadových vejcích.“

Takto v červnu 1961 začínala výzva „Všem chovatelům vyandotek“, která byla otištěna v odborném věstníku Drůbežář vydávaným Československým svazem chovatelů drobného hospodářského zvířectva v Praze, odborem chovatelů drůbeže. Myšlenka soustředit chovatele do jednotného chovatelského útvaru vznikla již o rok dříve na Celostátní výstavě drůbeže v Plzni 1960, která soustředila neobyčejný počet vyandotek. Iniciátoři byli zejména chovatelé Ladislav Langmajer za Západočeský kraj (budoucí předseda), Karel Drahovzal za Jihomoravský kraj (budoucí místopředseda), Jiří Pěnkava za Severomoravský kraj (budoucí tajemník) a Eduard Šťastný za Východočeský kraj (budoucí vzdělavatel). Je potřeba si uvědomit, že již tuto dobu se mluvilo o vyřazení vyandotek ze státního zvelebovacího plánu a chovatelé si uvědomovali nutnost dalšího zušlechťování, kromě exteriéru také zimní snáškou, její odolností a úspěšným chovem i ve vyšších polohách. I toto bylo logickým důvodem pro založení speciálního klubu. Součástí zmíněné výzvy byla také předběžná přihláška, která měla zmapovat zájem o vytvoření nového klubu. Zareagovalo dostatečné množství zájemců a tak 26. listopadu 1961 se konala ustavující schůze při krajské výstavě Královehradeckého kraje v Litomyšli se 152 vystavenými vyandotkami.

V roce 1962 byl vypracován dosti podrobný výhledový plán činnosti a v téže roce klub vydal postupně 7 oběžníků, kde se snažil svým členům ukázat, kudy se chce klub ubírat. Dále seznamoval s postupem společného vystavovaní na Národní prosincové výstavě v Brně, pořádání speciální výstavy, doporučeními pro úspěšný chov i odchov, anebo o navázání úzké spolupráce s klubem chovatelů českých zlatých kropenek a předsedou Václavem Zajícem. Klub začínal s 27 členy a již v březnu 1962 měl klub 43 a v květnu 50 členů – chovatelů vyandotek s 9 barevnými rázy velké a 10 barevnými rázy zdrobnělé ze 14 v té době uznaných. 7. dubna byl Ústředním výborem Svazu schválen organizační řád, kde se mimo jiné píše o plné podpoře plemenných stanic drůbeže a jejich podmínkách za účelem rozšiřování jakostního chovného materiálu, a to kohoutů i slepic pro vlastní chov i pro další členy Svazu.

I přes obrovské nadšení zakládajících členů se dle zápisu ze schůze (za přítomnosti předsedy ústředního výboru Karla Novotného) v srpnu 1963 musel klub potýkat s nečinností některých členů výboru, dokonce bylo uloženo dosavadnímu tajemníkovi vrátit razítka klubu předsedovi. Navzdory aktivitě jednotlivých chovatelů, Klub vyandotek přestal aktivně pracovat.

Toto mezidobí trvalo až do srpna roku 1967, kdy byl na návrh Ústřední odborné komise CHD pověřen prozatímní výbor v čele s prozatímním předsedou Pavlem Hrubešem – ten měl největší zásluhu o znovuobnovení klubu. Opět vyzval a emotivním dopisem s přihláškou obeslal všechny dostupné adresy v poslední době vystavujících chovatelů vyandotek, kde opět podtrhl důležitost klubu. Obnovení chodu klubu s nadšením podpořil i jeho bývalý místopředseda a poté jednatel Karel Drahovzal z Brna, který ovšem zdůraznil, že někteří chovatelé se budou stavět proti, tak jak sám pocítil již v roce 1962. V další výzvě společně s Pavlem Hrubešem pozvali všechny členy i nové zájemce o členství do Prahy na Celostátní výstavu 22. – 24. listopadu 1968, kde se v neděli na výstavišti v klubovně měl ujasnit plán na další činnost klubu. I když původně plánovali schůzi na 8. září při výstavě v Hradci Králové, od tohoto upustili z důvodů nepředvídaných událostí okolo srpna 1968. Na listopadové schůzce v Praze bylo konstatováno, že rozvoj a další rozšiřování tohoto plemene brzdila až dosud malá znalost našich chovů navzájem. Úkoly si klub vytýčil do roku 1970 a to zejména:

zavést údaje o původu kohoutů alespoň za poslední dvě léta a poté tyto údaje zveřejnit pro ostatní členy; shromáždit informace od členů, jaký chovný materiál (nás. vejce, kuřata, slepičky, kohouty) mají k dispozici pro ostatní členy a toto uveřejňovat v informačním oběžníku; pořádat besedy při větších výstavách; zajistit vhodné obaly pro zasílání násadových vajec; připravit monografii o vyandotkých – původ, chov, šlechtění, rozšíření v našich zemích, chovatelské pokyny, užitkové vlastnosti, chovné kmeny, líhnutí, odchov, vzorníky bar. rázů, příprava na výstavy.

V 70. létech klub aktivně pracoval, vydával Zpravodaj ve kterém informoval své členy o společném vystavování na větších výstavách, zejména na speciální výstavě při Národní v Brně, kde vyhlašoval soutěž o Mistra klubu, uveřejňoval v něm seznamy členů i s jejich chovanými barevnými rázy vyandotek, plemennými chovy a dalšími články o chovu. Klub již v roce 1971 vypracoval plemenářský program na podkladě kmenů s výhledem i na liniovou plemenitbu, anebo zavedl chovné záznamníky i pomocnou plemennou knihu. Členové každoročně dostávali registrační kroužky spolu s tiskopisy o průkazu původu kohoutů. Dalším, dá se říct nadčasovým počinem klubu bylo sestavení typizačního kódu pro každé vystavené zvíře na speciální výstavě – jednalo se o sestavu číslic a písmen, která by doplnila bodové ohodnocení drůbeže (např. Hřeben: A – jemně perlený, H – hrubě perlený, R – rýhovaný, T – zvednutý trn; Oko: K – červené, k – světlejší, z – zelené a další.). Bylo by chvályhodné, pokud i v dnešní době by takovéto bonitace chovných zvířat klub prováděl a nenahrazovala je prostým oceňovacím lístkem. Od roku 1973 klub zavedl rodokmeny i pro slepice a vytvořil chovné linie po kohoutech od všech registrovaných chovatelů a vyzval členy ať kroužkují pouze registračními kroužky z klubu. Pouze takto označená zvířata mohla soutěžit o titul Mistr klubu na Národní výstavě. Obsáhlejší články, např. o plemenitbě, klub zveřejňoval v Drůbežáři, který dostávali všichni členové v rámci ročního členského příspěvku 25,- Kčs. Klub vypomáhal i s dovozem vyandotek z NDR (Lipsko, Drážďany, Erfurt) prostřednictvím Svazu. Na výroční členské schůzi v roce 1975 byl zvolen nový výbor a to: předseda P. Hrubeš, místopředseda R. Zubalík, jednatel P. Bajer, a dále M. Zelený, K. Drahovzal, L. Langmajer, MUDr. Holeček. Posledně zmíněný, jako poradce chovu, apeloval na posuzovatele neporovnávat barevné rázy mezi sebou a doslova řekl: „srovnávat jednobarevné vyandotky s kresebnými v podstatě nelze“. I dnes u nemálo posuzovatelů slýcháváme: tak pokud má tato bílá 95 b, tak tato lemovaná může dostat maximálně 93 b – a to je špatně, posuzovatelé by měli přistupovat ke každému barevnému rázu individuálně a vzít v potaz jejich současnou míru prošlechtění.

Dále si klub vzal za úkol dohodnout s ÚOK požadavek, aby majitelé rozmnožovacích a plemenných chovů museli být členy klubu a aby tyto R a P chovy uznávali jen posuzovatelé – členové klubu. Od roku 1976 se speciální výstava přesunula z Brna do Blovic u Plzně, kde byl udělován titul Mistr klubu za 1,2 kolekci.

Při studování zápisů ze schůzí i vydávaného Zpravodaje si nelze nepovšimnout, jak štědře dotovala ÚOK kluby i ZO, například hradila náklady spojené s dovozem kohoutů ze zahraničí (karanténu, zdravotní zkoušky, přepravu), dále přímo chovatelům přiměřeně přispívala na dovezená zvířata, přispívala na úhradu nákladů spojené s pořádáním nákupních trhů, anebo také klub v r. 1976 obdržel 600,-Kčs za zdařilou Speciální výstavu v Blovicích.

V těchto letech se výrazněji prosazovala zvířata chovatelů Zdeňka Fikra, Františka Valacha, Františka Křivky, Vladimír Dvořáka a Pavla Hrubeše. Klub vyandotek měl počátkem 70. let 20 členů, ten postupně narůstal až na 87 členů v r. 1979.

Počátkem 80. let se jednak rozšířila členská základna na 97 členů, jednak i aktivita klubu. Mimo jiné byl udělován Putovní pohár, či Super pohár (načež i toto vedlo ke zvýšení čl. poplatku na 40,-Kčs). V těchto letech bylo evidováno okolo 220 kmenů.

Jako jeden z 20 klubu, v té obě registrovaných, dostával na svou činnost od ÚOK nejvyšší dotaci a to 1.800,- Kčs/rok. V polovině osmdesátých let se změnili někteří členové výboru, jednatelem se stal Jiří Brinkman, pokladníkem Václav Pšenička, později pak Miroslava Hrubešová. Pro klub bylo stále prioritou vystavovat na Národní výstavě v Brně a na speciální výstavě v Blovicích. I přes komunikaci často pomocí korespondenčních lístků, či dopisů se členové dokázali domluvit a klub pořádal, přes Čedok, zahraniční autobusové zájezdy na výstavy v Erfurtu, Lipsku, Drážďanech. Z důvodů menší finanční náročnosti se v roce 1983 konala speciální výstava v Chlumci nad Cidlinou, poté od roku 1984 ve Velvarech. Koncem 80. let si klub, po vzoru jiných klubů, předsevzal nemalý úkol. Ve spolupráci s chovateli s více kmeny zavést systém liniových plemeniteb, kde na speciálních výstavách byli na tuto plemenářskou práci školeni. Rozsáhlý popis liniové plemenitby i konkrétní návrhy kombinací uveřejňoval P. Hrubeš v klubovém Zpravodaji. Ke konci 80. letech klub zažívá největší popularitu, a to s více jak 100 členy a 21 chovanými barevnými rázy. V těchto letech se výstavně velice dobře prosazovali vyandotky chovatelů J. Terče, F. Křivky, P. Hrubeše, F. Šnaidera, B. Tajče a K. Verunáče.

  1. léta se nesla v duchu mírné stagnace členské základny a zájmu o organizovaný chov. Patrný byl také pokles zájmu o výstavnictví, pravděpodobně z důvodů zvýšení nákladů – vet. úkonů, dopravného i výrazného zdražení ČSD. Obecný zájem o chov vyandotek ovšem vzrostl, zejména po propagačních článcích, např. P. Fasory. Tak jako v předchozích letech, byla zdůrazněna potřeba dovozu nepříbuzných kohoutů. Speciální výstavy se začaly konat v Kolíně i z důvodů nově postavené haly, či možnosti dobrého vlakového spojení i ubytování. Na těchto výstavách bylo zavedeno školení a hodnocení zvířat přímo u klecí s upozorněním na přednosti a vady pro všechny zúčastněné. V této době se drůbež označovala hliníkovými kroužky, klub si ale nechával kroužky eloxovat do různých barev.

V druhé polovině devadesátých let výbor upozorňoval členy před nákupem extrémních jedinců z Německa, zejména před příliš vysoko nesenými ocasy, mohutnými (překypujícími) zadními partiemi, vysokými postoji. Jednalo se především o zdrobnělou formu bílou a černou. Tomuto odklonu od původního typu bylo věnováno několik článků v klubovém Zpravodaji.

Koncem devadesátých let měl klub okolo 30–40 členů. V těchto letech byli nejvíce oceňováni chovatelé P. Fasora, J. Terč, Z. Fikr.

Po roce 2000 je klub tvořen menší členskou základnou, a to 30–40 členy, postupně počet klesl na současných 15. Menší zájem o členství v klubu ale neodráží zájem o chov vyandotek. Toto plemeno se těší i nadále velké popularitě mezi drobnochovateli. K menší míře vystavovaných jedinců i menšímu počtu členů ve specializovaném klubu také přispělo ukončení přepravy zvířat Českými drahami po roce 2009. V těchto letech klub zažívá také úbytek členů z Plzeňska, oblastí se silnou chovatelskou základnou. Nejčastějším zdůvodněním byly cestovní náklady na speciální výstavu s klubovou schůzí i zmíněné ukončení přepravy zvířat ČD.

Novým jednatelem byl zvolen M. Görner, který aktivně pracoval a pravidelně seznamoval chovatele ve Zpravodaji o všech aktuálních tématech. Následujícím a zároveň současným jednatelem se stal Pavel Tuček. Dalším úkolem klubu bylo podílet se na přípravě standardu vandotky v nově vznikajícím Vzorníku. Tak jak pokročila doba Informačních Technologií, klub nemohl býti pozadu. Členové byli vyzváni, aby čísla kroužků posílali registrátorovi na disketách, později emailem, tak aby klub mohl vést pobočnou plemennou knihu v elektronické podobě, např. pro tisk rodokmenů kontrolovaných chovů.

Výstavně úspěšní byli zejména chovatelé J. Pichl, F. Chlanda, P. Tuček, J. Poříz, R. Kysilka, J. Baka.

Autor:  Ing. Patrik Wieder